Kniha návštěv

PO IULOVI VLÁDL SILVIUS. Toto jméno dostal proto, že se narodil v lese (les = latinsky silva). Uplynulo bezmála tři sta let a vlády se ujal poslední albský[1] král Procas. Ten měl dva syny. Numitora a Amulia. Královský trůn odevzdal Numitorovi, který byl z rodiny nejstarší. Ale jeho mladší bratr Amulius se chtěl stát vládcem sám. Usiloval o to ze všech sil a nakonec se mu to podařilo. Numitora svrhl z trůnu a dosedl na jeho místo, ale ponechal ho naživu, neboť se ho nebál. Zato se obával pomsty jeho dětí a vnuků.

Aby se tohoto nebezpečí zbavil, dal na lovu zavraždit Numitorova syna. Numitorovu dceru Reu Silvii přinutil, aby se stala vestálkou, to jest panenskou kněžkou bohyně Vesty. Vestálky střežily posvátný oheň na krbu v chrámu Vestině, nesměly se provdat a poznat radosti mateřské.

Ale dopadlo to jinak, než si Amulius přál. Vestálce Rei se narodila dvojčata. Jejich otcem byl prý Mars, římský bůh války. Hošíci se jmenovali Romulus a Remus. Silviin zlý strýc král Amulius však nesvolil, aby robátka zůstala naživu. Bál se, aby z nich nevyrostli budoucí mstitelé jeho zločinů. Proto dal Reu Silvii uvěznit a oba chlapečky poručil utopit.

Ale dvěma sluhům, kteří měli tento krutý rozkaz vykonat, bylo těch dvojčátek líto. Dali se nad nimi do pláče, ale co to bylo platné, rozkaz museli splnit. I ubírali se na určené místo k rozvodněnému Tiberu. „Jak jsou krásní a jak se mají k světu!“ naříkal jeden přes druhého. Sotva si však vzpomněli na ukrutného Amulia, přešel je pláč. Smutně tedy pustili oba hošíky i s kolébkou po vodě a se zármutkem v srdci se ubírali domů.

Ani se neohlédli, a proto ani nespatřili zázrak, který se po jejich odchodu stal: kolébku unášely vlny, až konečně uvázla v bahně u lesnatého břehu. Potom vlny opadly a život dvojčat už neohrožovaly. Obě nemluvňata spočívala na písčitém dně.

Jen hlad je mohl zahubit. Ale vzápětí se stalo něco neslýchaného. K zachráněným chlapečkům se přiblížila vlčice. Přišla až ke kolébce, postála plna údivu nad tím zjevem, vrtěla ocasem, lísala se k těm ubožátkům a něžně je olizovala. Pak je s mateřskou péčí kojila svým mlékem. Hošíci horlivě sáli vlčí mléko a rostli jako z vody, neboť je přikrmoval i přítulný datel.[2] Potom je šťastnou náhodou našel dobrý pastýř Faustulus, vzal si je do své chatrče a se svou manželkou je vychovával.