Kniha návštěv

PO IULOVI VLÁDL SILVIUS. Toto jméno dostal proto, že se narodil v lese (les = latinsky silva). Uplynulo bezmála tři sta let a vlády se ujal poslední albský[1] král Procas. Ten měl dva syny. Numitora a Amulia. Královský trůn odevzdal Numitorovi, který byl z rodiny nejstarší. Ale jeho mladší bratr Amulius se chtěl stát vládcem sám. Usiloval o to ze všech sil a nakonec se mu to podařilo. Numitora svrhl z trůnu a dosedl na jeho místo, ale ponechal ho naživu, neboť se ho nebál. Zato se obával pomsty jeho dětí a vnuků.




Aby se tohoto nebezpečí zbavil, dal na lovu zavraždit Numitorova syna. Numitorovu dceru Reu Silvii přinutil, aby se stala vestálkou, to jest panenskou kněžkou bohyně Vesty. Vestálky střežily posvátný oheň na krbu v chrámu Vestině, nesměly se provdat a poznat radosti mateřské.




Ale dopadlo to jinak, než si Amulius přál. Vestálce Rei se narodila dvojčata. Jejich otcem byl prý Mars, římský bůh války. Hošíci se jmenovali Romulus a Remus. Silviin zlý strýc král Amulius však nesvolil, aby robátka zůstala naživu. Bál se, aby z nich nevyrostli budoucí mstitelé jeho zločinů. Proto dal Reu Silvii uvěznit a oba chlapečky poručil utopit.




Ale dvěma sluhům, kteří měli tento krutý rozkaz vykonat, bylo těch dvojčátek líto. Dali se nad nimi do pláče, ale co to bylo platné, rozkaz museli splnit. I ubírali se na určené místo k rozvodněnému Tiberu. „Jak jsou krásní a jak se mají k světu!“ naříkal jeden přes druhého. Sotva si však vzpomněli na ukrutného Amulia, přešel je pláč. Smutně tedy pustili oba hošíky i s kolébkou po vodě a se zármutkem v srdci se ubírali domů.




Ani se neohlédli, a proto ani nespatřili zázrak, který se po jejich odchodu stal: kolébku unášely vlny, až konečně uvázla v bahně u lesnatého břehu. Potom vlny opadly a život dvojčat už neohrožovaly. Obě nemluvňata spočívala na písčitém dně.




Jen hlad je mohl zahubit. Ale vzápětí se stalo něco neslýchaného. K zachráněným chlapečkům se přiblížila vlčice. Přišla až ke kolébce, postála plna údivu nad tím zjevem, vrtěla ocasem, lísala se k těm ubožátkům a něžně je olizovala. Pak je s mateřskou péčí kojila svým mlékem. Hošíci horlivě sáli vlčí mléko a rostli jako z vody, neboť je přikrmoval i přítulný datel.[2] Potom je šťastnou náhodou našel dobrý pastýř Faustulus, vzal si je do své chatrče a se svou manželkou je vychovával.






Když chlapci vyspěli v zdatné jinochy, pásli stáda, opalovali se pod žhnoucím sluncem a věnovali se všelikým cvičením a hrám. Utkávali se v pěstním zápase, metali kopí, házeli těžkým diskem a všemožně otužovali svá ztepilá těla. Znali však i zákony a právo a okolní rolníci a pastýři si je často volali jako soudce ve svých rozepřích. Mohli se na ně ve všem spolehnout. Ti silní jinoši často ochránili je i jejich stáda před lupiči a často dali zlodějům jaksepatří na pamětnou.




A snad by byli zůstali pastýři až do smrti, kdyby se byli nedověděli o svém božském původu. Proto zatoužili po slávě a cti. Umluvili se, že opět dosadí na trůn svého děda Numitora. Proto vnikli Romulus a Remus se svou věrnou družinou do hradu Amuliova, zabili tohoto zlého krále, který je chtěl tak nelidským způsobem zahubit, a navrátili vládu Numitorovi. Ale oba bratři toužili zanechat po sobě ještě trvalejší památku. Proto se rozhodli založit město právě v těch místech, kde byli jako nemluvňata odloženi a vychováni.




Když už nové město začalo růst a lidnatět, vznikl spor mezi oběma bratry, po kom by se mělo nazývat. Protože se nemohli dohodnout, domluvili se, že budou zkoumat vůli bohů podle letu ptáků. Odebrali se každý na jiné pozorovací místo. Romulus šel se svými věrnými na Palatium, Remus si zvolil k pozorování posvátného ptactva vrch aventínský.




Removi přišlo znamení dřív. Spatřil šest supů, kteří letěli kolem. Ale za malou chvilku letělo kolem Romula dvanáct supů. Nato se bratři začali přít. Remus tvrdil, že město se má jmenovat po něm a králem má být on, protože jemu se zjevilo znamení dřív. Romulus mu odporoval: Nikoli Remus, nýbrž on, Romulus, bude králem, neboť spatřil dvojnásobný počet ptáků. Nijak se nemohli dohodnout. Oba zástupy se pohádaly a nakonec došlo k vraždění. Remus v té potyčce padl.




Jiná pověst vypravuje, že Remus potupil svého bratra tím, že přeskočil hradby nově založeného města. Za to prý ho buď sám Romulus, nebo někdo z jeho přátel usmrtil se slovy: „Tak ať v budoucnu zahyne každý, kdo přeskočí mé hradby!“ Romulus se tedy sám zmocnil vlády a město bylo po něm pojmenováno Roma, Řím. Utěšeně rostlo a brzy zastínilo všechna ostatní města.




Na hlavním římském náměstí, zvaném Forum Romanum, stála pak bronzová socha vlčice. Připomínala každému Římanu pověst o založení Města.








<<< Aeneovo bloudění Únos Sabínek / Zrádná Tarpeia >>>




--------------------------------------------------------------------------------


POZNÁMKY:




[1] albský – podle Iulem založeného města Alba Longa, střediska třiceti latinských obcí v albských horách asi 20 km jihovýchodně od Říma. – Poznámka Misantropova.





[2] datel – latinský rod Picus sice označuje žlunu, nikoli datla, nicméně v zásadě může jít o jakéhokoli datlovitého ptáka. Plútarchos v Životě Romulově mluví dokonce o „všech druzích ptáků“; Rubens vymaloval ptáky dva, kteří vypadají jako strakapoudi (viz obrázek v textu). Ponechal jsem tedy blahovolně původního Mertlíkova „datla“. Srovnej též s kapitolou Žluna, kterou jsem ovšem přejmenovat musel, ježto tam popis v lesního ptáka proměněného krále Pica zjevně odpovídá žluně, nikoli datlovi. – Pozn. Mis.















Přihlásit se|Poslední aktivita webu|Nahlásit zne