Punské války

Ve třetí samnitské válce (298-290 př. n. l.) Římané zdolali hrozivou koalici Samnitů, Lukánů, Sabinů, Umbrů, Galů a Etrusků. To jim umožnilo získat kontrolu nad celou Itálií. V roce 282 př. n. l. se Řím zapletl do soupeření řeckých obcí v oblasti zvané Magna Graecia, když podporoval města Thúrie a Rhégion proti zdejšímu nejmocnějšímu městu, Tarentu. Tarenťané se v boji proti Římanům spojili s épeirským králem, Pyrrhem, který se v roce 280 př. n. l. vylodil v Itálii a postavil se do čela protiřímské aliance tvořené kromě místních Řeků také Lukány, Brutijci a Samnity. Navzdory opakovaným porážkám se římský politický a spojenecký systém ukázal být dostatečně odolný. Římané, místo aby přijali Pyrrhem nabízené mírové podmínky, pokračovali tvrdohlavě ve válce a znemožnili tak Épeirotům využít jejich příslovečně draze vykoupená „Pyrrhova vítězství“. Pyrrhovo postavení v Itálii se nakonec stalo neudržitelným. Poté, co po porážce v bitvě u Beneventa v roce 275 př. n. l. odplul zpět do Řecka, dobyli Římané všechna řecká města včetně Tarentu.

Válka s Pyrrhem byla jakousi předzvěstí dalších, mnohem náročnějších bojů, které měly brzy následovat. Růst římské moci na italském poloostrově vedl nevyhnutelně ke konfliktům s jinou velkou mocností západního Středomoří – s Kartágem – které sledovalo vlastní dalekosáhlé politické a obchodní zájmy. Předmětem sporu se stala Sicílie, kde se stále více střetával vliv obou států. Díky fénické kolonizaci získala západní a severozápadní část ostrova punský charakter a byla pevnou součástí kartáginské námořní říše. Na východě a jihu se od 8. století př. n. l. usazovali Řekové. Zdejší nejmocnější řecké město, Syrakusy, bylo s Kartáginci v trvalém konfliktu.

Hannibal, největší nepřítel Římanů

Po incidentu v Messaně a následném římském zásahu se rovnováha sil na Sicílii vychýlila ve prospěch Římanů, což vyprovokovalo punskou flotilu k útoku na italské pobřeží. Původně nepatrný, lokální spor tak v roce 264 př. n. l. přerostl v rozhořčený válečný konflikt mezi oběma mocnostmi – v první punskou válku (264-241 př. n. l.). Na souši sice Římané sklízeli jeden úspěch za druhým, avšak na moři byli proti Kartágu bezmocní. Aby narušili kartáginskou námořní dominanci, vybudovali vlastní flotilu. Po několika porážkách a zvratech v průběhu války se Římané nakonec pevně usadili na Sicílii a rozdrtili kartáginskou flotilu v námořní bitvě u Aegatských ostrovů v roce 241 př. n. l.

Po této porážce Kartáginci požádali o mír. V mírově smlouvě s Římem ztratilo Kartágo Sicílii a zavázalo se k placení vysokých reparací. Kvůli tomu se mu nedostávalo peněz k vyplacení žoldnéřské armády a během její následné vzpoury se Římané zmocnili také Sardinie. Kartágo se však přesto velice rychle znovu postavilo na nohy, k čemuž mu dopomohl vojevůdce Hamilkar Barkas a jeho nástupci z rodu Barkovců. Aby vykompenzovali ztráty Kartága v první punské válce, zaměřili své úsilí do Hispánie a během několika málo let zde zřídili novou punskou koloniální říši. Římané se jejich výboje pokusili omezit: v roce 226 př. n. l. musel Hasdrubal Sličný, Hamilkarův zeť, uznat řeku Ebro za hranici římské sféry vlivu. Římané v této době zůstávali taktéž aktivní. Nejdříve v bitvě u Telamonu odrazili ohromný vpád Galů do Etrurie a následně si podrobili celou Předalpskou Galii (dnešní severní Itálie). Po porážce ilyrských pirátů rovněž posílili své pozice na východním břehu Jaderského moře.

Když Hamilkarův syn Hannibal napadl v roce 219 př. n. l. město Saguntum, které sice bylo římským spojencem, ale leželo jižně od řeky Ebro, žádali Římané Hannibalovo vydání. Po zamítavé reakci z Kartága vypukla mezi Římany a Kartáginci druhá punská válka (218-201 př. n. l.). Hannibal podnikl namáhavou a strastiplnou cestu Hispánií a jižní Galií a po překročení Alp vpadl se svým vojskem do Itálie. Po sérii několika geniálních vítězstvích nad Římany, v bitvě u Trasimenského jezera a především v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. (jednalo se o nejtěžší porážku v římských dějinách vůbec), přivedl Hannibal Řím na pokraj záhuby. V tomto osudovém momentě se však opět osvědčila vnitřní semknutost římské společnosti a nezdolnost římského spojeneckého systému, takže i přes svá vítězství zůstal Hannibal v Itálii víceméně izolován. Římská protiofenzíva přivedla válku na Sicílii a do punské Hispánie. Římský vojevůdce Scipio Africanus, který dobyl na Kartágincích Hispánii, se v roce 204 př. n. l. přesunul do severní Afriky a v roce 202 př. n. l. porazil Hannibala v rozhodující bitvě u Zamy.

Kartágo se muselo vzdát veškerých svých mimoafrických území, rozpustit svoji flotilu a bylo nuceno vyplatit Římanům ohromné válečné kontribuce, čímž byla definitivně zlomena jeho moc. V zahraniční politice se stalo zcela závislým na vůli Římanů. Přesto si zachovalo významné obchodní postavení. Řím se po svém vítězství v druhé punské válce stal přední mocností západního Středomoří. Stejně jako Sicílie a Sardinie se rovněž Hispánie stala římskou provincií.

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode