Řím republikou

Určit charakter římského státu a jeho vnitřní uspořádání je obtížné, poněvadž jeho vývoj trval staletí, během nichž docházelo k mnohým změnám. Polybios, řecký historik a učenec, popsal římskou republiku jako kombinaci monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Vládu ve státě vykonávali dva každoročně volení konzulové, kteří disponovali nejvyšší výkonnou mocí, byli veliteli vojska a stáli na vrcholu soustavy magistrátských úřadů. Jejich volba náležela lidovému shromáždění. Římský senát, shromáždění urozených, hrál významnou roli, nicméně až do doby principátu nedisponoval zákonodárnou pravomocí. Moc senátu vycházela především z jeho autority. Vedle něho existovalo lidové shromáždění, které bylo rovněž důležité, neboť rozhodovalo o válce a míru, schvalovalo zákony a vykonávalo soudní moc. Ústřední místo římské republiky představovalo Forum Romanum, které sloužilo k politickým, náboženským i společenským schůzím a setkáním.

Zasedání senátu (obraz z 19. století)

V době na konci království a počátku republiky se utvořilo uspořádání římské společnosti, které pak v určité obměněné podobě přetrvalo po staletí. Na jejím vrcholu stály staré římské rody a majitelé půdy, patricijové, kteří byli politicky nejvlivnější. Největší část obyvatelstva se ale skládala z plebejů (pravděpodobně se jednalo o podrobené obyvatelstvo), kteří disponovali jen omezenými politickými právy a vůči patricijům vystupovali v postavení klientů. Klientelismus zavazoval patrona k zajištění ochrany klientovi a klienta ke službě a věrnosti patronovi. Nejnižší vrstvou na společenském žebříčku byli otroci, kteří byli považováni za pouhé věci a neměli žádná práva, třebaže mohli získat svobodu.

Za první pevný bod římských dějin je pokládán okamžik sepsání zákona dvanácti desek v roce 450 př. n. l. Tímto zákonem bylo poprvé písemně zachyceno zvykové právo, týkající se především oblasti občanského a trestního práva, stejně jako procesního řádu. Kodifikace měla zamezit svévoli patricijů, kteří měli tendenci interpretovat práva ke svému prospěchu. K nejvyšším úřadům ve státě, které svým nositelům zajišťovaly vážnost a autoritu (dignitas et auctoritas), měli zpočátku přístup pouze patricijové. Prakticky nepřetržitý válečný stav výrazně zatěžoval plebeje, kteří tvořili páteř vojska organizovaného na miličním principu. Nepoměr mezi rozsahem jejich povinností a sociálním statusem resp. reálným politickým vlivem vedl k třídnímu boji mezi plebeji a patriciji. Plebejové se nejprve zaměřili na požadavek zrovnoprávnění s patriciji a na právo spolupodílet se na závažných politických rozhodnutích. K prosazení svých cílů odešli z města a usadili se na svaté hoře (Mons Sacer), čímž znemožnili obranu Říma a přinutili patricije k ústupkům.

Tyto secese (secessio plebis) se v následujících staletích ještě několikrát opakovaly. Plebejové se tak postupem času domohli uznání úřadů tribunů lidu, legalizace manželství s patriciji a přístupu k výkonu magistratur (první plebej se stal konzulem v roce 366 př. n. l.). Tribuni lidu využívali ochrany nedotknutelnosti své osoby a stavěli se v případných konfliktech na stranu plebejů. Teprve v roce 287 př. n. l. (po poslední a zároveň jediné prokázané secesi) skončil boj mezi plebeji a patriciji vydáním zákona lex Hortensia, který propůjčoval usnesením lidu sílu zákona. Přesto se jen relativně malému počtu plebejských rodin podařilo dostat mezi římskou vládnoucí vrstvu. Výsledkem boje mezi těmito společenskými třídami byl tedy kompromis, který vedl k integraci relativně malého počtu plebejských rodin do aristokratické vládnoucí vrstvy, čímž vznikl nový typ aristokracie – nobilita.

Via Appia (Appiova cesta), silnice spojující Řím s Brundisiem v jižní Itálii.

V 5. století př. n. l. vedl Řím četné války jak se svými latinskými sousedy, kteří nakonec v roce 493 př. n. l. uznali jeho výsadní postavení a ve spojení s městem na Tiberu hledali ochranu před vnějším ohrožením, tak s horskými italickými kmeny, jako byli třeba Aequové či Volskové. V roce 396 př. n. l. Římané v čele s diktátorem Marcem Furiem Camillem po téměř desetiletém boji zničili svého mocného soupeře – etruské město Veje. Tato událost se stala prvním krokem na cestě k římské hegemonii v celé Itálii. Po porážce v bitvě u řeky Allie byl přesto Řím dobyt a vydrancován Galy vedenými náčelníkem Brennem (387 př. n. l.). Pouze Kapitol se svým opevněním dokázal odolat jejich útoku. Brennus a jeho Galové sice po zaplacení výkupného z města odtáhli („Vae Victis!“). Nicméně v následujících letech pokračovali v opětovných vpádech do střední Itálie a ohrožovali tak Římany, kteří proto vybudovali tzv. Serviovy hradby. Porážka Říma oslabila jeho postavení mezi ostatními italickými kmeny. Příští půlstoletí se tudíž vyznačovalo neustálými boji s Galy a také spory s latinskými spojenci. Následovala první samnitská válka (343-341 př. n. l.) a druhá latinská válka (340-338 př. n. l.), po jejímž skončení byl latinský spolek rozpuštěn a většina Latinů obdržela římské občanství. Na přelomu 4. a 3. století př. n. l. Římané v dalších dvou válkách definitivně srazili Samnity, čímž si tyto vnitrozemské kmeny Itálie definitivně podrobili.

Tajemství relativně rychlého římského rozmachu spočívalo v uzavírání spojenectví s kdysi mocnými, avšak nakonec poraženými nepřáteli, kteří se následně stali loajálními římskými spojenci. Podmaněnou Itálii pokryli Římané sítí silnic, systémem předpolí a hlásek a na strategicky významných místech byly zakládány latinské kolonie, což jim zajistilo upevnění kontroly nad dobytým územím a utužení spojenectví s italskými kmeny. Z tohoto období svých dějin vyšel Řím jako pevný státní útvar s mocnou armádou a značnými předpoklady k dalšímu růstu. Tím byly položeny základy k jeho budoucímu územnímu rozmachu.

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode