Zánik Říma

 
Drancování Říma Vandaly v roce 455

Východořímská říše byla ekonomicky konsolidovanější a hustěji obydlenou polovinou impéria, která bez vážnější újmy přežila chaos období stěhování národů. Naproti tomu západořímská říše v průběhu 5. století pozvolna upadala. Postup Hunů do Evropy spustil dominový efekt pohybu kmenů, který zásadně změnil podobu celého kontinentu. V desetiletích následujících po porážce u Adrianopole ztratila říše kontrolu nad většinou svých západních provincií. Aby zabránili vpádům Germánů do Itálie, stáhli Římané na počátku století legie z rýnské hranice. Nechráněný Rýn poté v roce 406 překročily barbarské kmeny Svébů, Vandalů a Alanů, které během několika málo let vyvrátily římskou správu v Galii a v Hispánii, zatímco vzdálená Británie byla ponechána svému osudu. V roce 410 vydrancovali Vizigóti vedení náčelníkem Alarichem Řím, což mělo tvrdý dopad na římskou psychiku. O několik let později byli sice Vizigóti vytlačeni z Itálie do jižní Galie, přesto však dále představovali závažné nebezpečí do budoucna. Zatím Vandalové pronikli do Afriky a tuto pro říši tolik důležitou provincii opanovali po pádu Kartága v roce 438. V roce 455 se jim pak podařilo podruhé vyplenit Řím (jejich jména se proto od 18. století užívá jako nadávky).

Kolaps západní říše měl řadu příčin. Jaké procesy vedly ve svém konečném důsledku k přeměně západořímské říše v řadu germánských království, je již velice dlouhou dobu předmětem diskuzí historiků. Za jeden z hlavních důvodů je pokládána barbarizace římského vojska, které bylo tvořeno převážně germánskými žoldnéři na místo Římanů. Taktéž velikost armády nebyla dostačující k tomu, aby dokázala zabezpečit hranice říše. Státní správa se ocitla v rozkladu, současně ekonomika impéria byla rozvrácena příliš vysokými daněmi, které zbavovaly obyvatelstvo loajality k římskému státu.

Třebaže v roce 451 dokázali Římané ve spojení s Vizigóty a pod vedením Aetia přemoci Huny vedené Attilou v bitvě na Katalaunských polích, římská říše na západě spěla ke svému rychlému konci. Slabí císaři nebyli schopní zabránit nevyhnutelnému rozvratu, neboť byli často pouhými loutkami v rukou velitelů armády. V roce 476 Germán Odoaker sesadil císaře Romula Augusta, což je považováno za okamžik zániku západořímské říše (posledním uznaným císařem Západu byl Julius Nepos, jenž žil až do roku 480), ačkoli sám Odoaker se považoval za „Germána v římských službách“ a svou vládu se snažil interpretovat jako správu Itálie jménem císaře v Konstantinopoli. Čistě formálně byla tedy Itálie stále součástí říše. Rovněž Odoakerův nástupce, ostrogótský král Theodorich Veliký se snažil získat uznání východního císaře.

Na rozdíl od Západu východní říše nebyla germánskými nájezdy zasažena tak ničivě, kromě toho disponovala mnohem většími finančními zdroji a především obratnou diplomacií. Měla také geograficky lépe hájitelné hranice. Obzvláště mocné anatolské pohoří Taurus a Propontida tvořily přirozenou překážku nepřátelským invazím. Hunům ani Germánům se nikdy nepodařilo překročit Helléspont a bohaté provincie v Malé Asii, v Sýrii a v Egyptě proto zůstaly ušetřeny jejich vpádů. Vliv germánského elementu v armádě, který osudově přispěl ke zhroucení Západu, byl ještě v 5. století eliminován. Příznačné je, že se tak mohlo stát pouze s pomocí jiných barbarů – Isaurů. I přes těžké a ne vždy vítězné boje s Huny a Góty na Balkáně nepostihl východní říši rozklad tolik charakteristický pro západní provincie v 5. století.

 
Císař Justinián I. s doprovodem, mozaika v bazilice San Vitale v Ravenně

Za vlády Justiniána I., posledního císaře, jehož mateřským jazykem byla latina, dobyl východořímský vojevůdce Belisar zpět velké části Západu (severní Afrika, Itálie, jižní Španělsko). V téže době se říše jen s velkým vypětím vypořádávala s agresí Sásánovců na svých východních hranicích. Jejich útoky nabývaly od čtyřicátých let 6. století na intenzitě, neboť Peršané po pádu Západu cítili šanci na obnovení říše Achaimenovců v celém jejím někdejším rozsahu. Období mírové koexistence mezi oběma státy tím skončilo, načež nastala dlouhá a namáhavá etapa římsko-perských válek, která trvala prakticky celé jedno století. Justinián se navzdory tomu stal nejmocnějším vládcem Středomoří, přičemž východořímská říše kontrolovala velkou část kdysi římského území (s výjimkou Británie, Galie a většiny Hispánie). Nicméně brzy po Justiniánově smrti (565) se západní území ukázala jako dlouhodobě neudržitelná. Po roce 568 si Langobardi podmanili téměř celou Itálii a rovněž jižní Hispánie se po několika desetiletích ocitla znovu v moci Vizigótů.

Východořímská říše byla v 6. století zmítána náboženskými spory mezi ortodoxními křesťany a monofyzity. To společně s vysokou daňovou zátěží způsobenou ustavičnými válkami vzbuzovalo nespokojenost obyvatelstva a vedlo k oslabení jeho loajality, hlavně v Sýrii a v Egyptě. Na začátku 7. století si Sásánovci dočasně podrobili velké části říše. Perské armády velkokrále Husrava II. dokonce dvakrát postoupily až k samotné Konstantinopoli (v roce 626 spolu s Avary). Peršané navíc z Jeruzaléma odcizili svatý kříž, který údajně nalezla matka císaře Konstantina Helena, a jenž představoval nejposvátnější relikvii říše. Císař Herakleios v této dlouhé a náročné válce nakonec dosáhl vítězství, nicméně vyčerpaná říše nedokázala čelit následné arabské expanzi, během níž definitivně pozbyla vládu nad Sýrií a Afrikou. Obzvláště ztráta bohatého Egypta, který se vzdal Arabům téměř bez boje zradou monofyzitského alexandrijského patriarchy Kýra, východořímskou říši rozhodným způsobem oslabila.

 
Expanze Islámu v Orientu, fialovou barvou znázorněna východořímská říše

Herakleios v rozporu s římskými tradicemi přijal namísto latinského titulu augustus starý řecký královský titul basileus a zároveň povýšil řečtinu na úřední jazyk. Říše v průběhu 7. století postupně ztratila svůj římský a antický charakter. Hluboké vnitřní a vnější změny vedly tudíž také na Východě k nástupu středověku. Východořímská říše se svým hlavním městem Konstantinopolí přetrvala až do 15. století. Třebaže se její obyvatelstvo nadále považovalo za Rhomaioi, tedy Římany, ve vnitřních strukturách říše došlo po roce 640 k zásadní transformaci, takže se zdá celkem oprávněné hovořit nejpozději od tohoto data o východořímské říši jako o Byzanci.

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode